Ježci na cestách

Včera Slávek navrhl, abychom se podívali na hrad Araburg, který je nad Kaumbergem z opačné strany. Po průzkumu map se ukázalo, že se tam dá dojet na kole, takže jsem narychlo spíchl smyčku sice jen 21 km dlouhou, ale s pěkným stoupáním. Vyjeli jsme známou stezkou do Kaumbergu, ale z náměstí jsme se pustili do prudkého kopce s příznačným názvem Sonnenhang. Elektrocyklisti zmizeli daleko vpředu a se mnou na převodu 1-1 soucitně diskutovali z chodníku místní občané. číst dál

Dnes jsme se vrátili do sedel a vyjeli na svážnici pod hřebenem severně od údolí s nejvyšším vrcholem Schöpfl. Začátek trasy se shodoval s první zdejší večerní vyjížďkou do St. Corony, jen jsme pokračovali mírným stoupáním po silnici dál k začátku svážnice. Tam stoupání postupně gradovalo, ale stále po celkem pěkné lesní cestě. Po pár kilometrech stoupání skončilo a užívali jsme si dlouhý úsek střídavě po rovině a dolů, jen povrch se zhoršil, cesta byla poškozená vodou a opravovaná. číst dál

Nejvyšší kopec v okolí je součástí hřebene jižně nad kempem, jmenuje se Hocheck, měří 1037 m a hned od začátku lákal ke zdolání. Problém jsem viděl v hodně prudkém stoupání na nejkratší přístupové trase. Druhá možná cesta byla mírnější jen trochu, zato mnohem delší a se "zbytečným" klesáním. Vyspekuloval jsem ještě třetí možnost, pohodové rovnoměrné stoupání po lesní cestě, ale museli bychom popojet autem. Nakonec jsem ji neprosazoval a později toho hořce litoval. Zvolili jsme variatu strmě nahoru a delší cestou dolů. číst dál

Krajina kolem kempu je velice pěkná, ale jak to v horách často bývá, je tu těžké vymyslet cyklistický okruh přijatelný pro cyklisty naší výkonnosti. Kromě cyklostezky víceméně souběžné se zdejší hlavní silnicí tu ostatní cesty prostě vedou do údolí, jsou stále strmější a pak skončí. Dnešní okruh vznikl jen díky přechodu sedla pod Veiglkogelem asi 750 m nad mořem. Podle map by na něj měla vést strmá cesta, ve skutečnosti pěšinka a ještě kamenitá, nejhorší úsek asi 400 m s průměrným sklonem 17%. Pak následovalo ještě strmějších 200 m dolů místy s blátem a sklonem v průměru 19%. Prostě pravá cykloturistika neboli turista vlekoucí ještě kolo. Odměnou za tento přechod nám bylo asi 20 km po pěkných lesních cestách a klidných silničkách, jen asi 15 km vedlo po hlavní cyklostezce číslo 42 Triestingtalweg. (Tímto se omlouvám za chybný název údolí ve včerejším článku, už je opraven.) číst dál

Dnes jsme opustili Dunaj a přesunuli se do údolí Triestingtal ve Vídeňském lese. Chtěli jsme se vyhnout Vídni a nepodařilo se mi našeho dobrého pomocníka Waze přimět, aby kopce, které stojí v cestě, raději objel. A tak jsme několikrát šplhali serpentinami nahoru i dolů, ale nespěchali jsme a jako vyhlídková jízda to bylo pěkné. Trochu zvláštní bylo, že jsme po dvaceti kilometrech lesem stejně přijeli do Vídně, ale byl to jen výběžek. Kemp se slibným názvem Paradise Camping je docela pěkný a skoro prázdný, jen paní recepční je poněkud příliš rázná, ale s pomocí pasivní rezistence jsme si nakonec uspořádali bydliště podle svého.  číst dál

Na dnešek původně přepovědi slibovali 20 mm srážek, časem se to výrazně snížilo, ale pár milimetrů během dne spadnout mělo. Dopoledne zapršelo, takže jsme se na kola posadili až před polednem a vyjeli proti proudu s plánovanou obrátkou u Tullnu. První déšť přišel hned u Kritzendorfu, ale netrval dlouho. Přejeli jsme hráz elektrárny Grafenstein a krátce nato začalo pršet znovu. Déšť pomalu sílil a na úrovni Muckendorfu jsme to vzdali a otočili zpět. Deštěm jsme dojeli před Grafenstein a schovali se v čekárně, načež pršet přestalo. Další jízdou jsme se pěkně dosušili, bohužel krátce před kempem se déšť vrátil.  číst dál

Vstali jsme brzy, před osmou jsme už byli na zastávce příměstského autobusu do Vídně, který nás dovezl k metru na předměstí Heiligenstadt. Odtud jsme za necelou půlhodinu byli na Stephanplatzu u vídeňského dómu sv. Štěpána. Dovnitř jsme jen nahlédli a zjistili, že v 10:15 je slavnostní mše s hudbou Josepha Haydna, kterou jsme se rozhodli navštívit. Během zbývajícího času jsme obešli část centra kolem Hofburgu. Město bylo v neděli dopoledne neuvěřitelně vylidněné. číst dál

Nechuť vůči dlouhým rovným asfaltkám po hrázích narostla, blízké kopce jsme projeli včera, takže dnes zvítězil alternativní program. Dopoledne jsme zamířili podruhé do zdejšího kláštera, tentokrát ovšem na kompletní prohlídku. Vnitřní prostory si svou honosností nijak nezadaly s monumentálním zevnějškem, zejména klenotnice shromažďuje působivé bohatství. Dojem z rozsáhlé expozice starých obrazů na chodbách poněkud trpěl nevhodným osvětlením, bylo těžké najít úhel pohledu bez odlesků. Sbírka současného sakrálního umění vyvolávala smíšené dojmy, ale tak to máme s moderními díly obecně. číst dál

Ježdění podél Dunaje máme už dost, na dnešek jsem proto vybral trasu aspoň zčásti do kopců a lesů. Nejprve jsme se museli vymotat z města, pak jsme stoupali mezi vinicemi a brzo vjeli do lesa. Díky dešťům posledních týdnů je v lesích stále hodně vody, ale byli jsme rádi, mokro a stín tlumily dnešní horko. Poměrně rychle jsme z 200 mnm od Dunaje vystoupali nad 400 mnm a pak už pomaleji nad 500. Posvačili jsme na odpočívadle se stolem a lavicemi v lese, po pár kilometrech nás příjemně překvapila restaurace Windischhütte, kde jsme si kromě piva vybrali i z nabídky několika polévek.  číst dál

Po třech nocích jsme opustili Krems, aniž jsme koupili originál kremžskou hořčici. Ona se totiž už v Kremsu nevyrábí, nějakou rakouskou ale určitě přivezeme. Třeba ji koupíme ve Vídni, ke které jsme se dnešním přejezdem do Klosterneuburgu velmi přiblížíli. Kemp je rozlehlejší a méně zaplněný, našli jsme i dvě širší parcely, kam se vedle sebe vejdou auto i karavan s přístřeškem. To už dnes nebývá snadné, počítá se především s prostorově méně náročnými obytnými auty. číst dál

Wachau je zapsáno v seznamech světového kulturního dědictví UNESCO. Moje představa, že údolím pojedeme jen nahoru a zpátky se vrátíme přes kopce na pravém břehu, vzala za své už včera večer. Na nejbližší most do Melku a zpět je to asi 70 km, nakonec tedy zvítězila varianta s využitím přívozu ve Spitzu dlouhá necelých 40 km. Nahoru jsme jeli po levém břehu, úseky podél spolkové silnice B3 nebyly dlouhé, převažovaly cesty mezi vinicemi nebo skrz vesnice a městačka. Potkávali jsme trochu více cyklistů, než včera, ale proti normálu je tu prakticky prázdno. číst dál

První den jsem naplánoval rovinatou trasu asi 50 km, nejprve po pravém břehu k Altenwörthu a pak po druhém břehu zpět. První polovina probíhala víceméně podle plánu, u mariny Traismauer jsme si dali první rakouské letní pivo, ale u jezu elektrárny Altenwörth nás zaskočila uzavírka průjezdu přes hráz. číst dál

Hranice zavřené kvůli koronaviru se otevřely a my přemýšleli, kam s karavany. Předem jsme neplánovali raději nic, takže výběr musel být rychlý a Rakousko je sázka na jistotu. Z více důvodů jsme tentokrát nechtěli jezdit daleko, takže údolí Dunaje a Vídeňský les v Dolním Rakousku se nabízely. číst dál

První letní den žádný zvrat počasí nepřinesl, ráno slunce zářilo a předpovědi byly od 24 do 27 nejvýše. Vyjeli jsme na kolech do Čezsoče, z kempu nejprve po silnici a po 4 km přes visutý most na levý břeh. Tudy jsme se vraceli před pár dny, tentokrát jsme si ale vodopád Boka z odstupu prohlédli a vyfotili všichni. Od mostu u Logu Čezsoče jsme ale pokračovali dále po levém břehu po štěrkové cestě, údolí se stáčelo od západu na jihovýchod a z široké nivy u Bovce se opět zužovalo. U mostu nedaleko Srpenice, kde jsme se obraceli zpět, už bylo strmé a zarostlé, k mostu jsme scházeli po schodech, i když je zavěšen dost vysoko nad hladinou. číst dál

Včera jsme dlouze debatovali o dnešní pěší túře, problém Julských Alp tkví totiž v tom, že pro turisty našeho (rozuměj zejména mého) typu jsou ve vrcholových partiích většinou příliš náročné. Sedláčci tu před lety nachodili hodně, tak si vzpomněli na Prisojnik, dosažitelný z Vršiče. Neplánovali jsme dojít na vrchol, na maximum možného vypadalo skalní okno pod vrcholem Kraj sten asi 250 výškových metrů pod Prisojnikem. Ráno bylo krásné, v 10 hodin bylo v kempu 22 stupňů. Musím podotknout, že kemp je jen asi 450 mnm (já někomu říkal po telefonu 700, tak pardon), takže když jsme příjeli na Vršič do 1600 mnm, bylo už jen 17 stupňů, ideální počasí.  číst dál