Včera jsme dlouze debatovali o dnešní pěší túře, problém Julských Alp tkví totiž v tom, že pro turisty našeho (rozuměj zejména mého) typu jsou ve vrcholových partiích většinou příliš náročné. Sedláčci tu před lety nachodili hodně, tak si vzpomněli na Prisojnik, dosažitelný z Vršiče. Neplánovali jsme dojít na vrchol, na maximum možného vypadalo skalní okno pod vrcholem Kraj sten asi 250 výškových metrů pod Prisojnikem. Ráno bylo krásné, v 10 hodin bylo v kempu 22 stupňů. Musím podotknout, že kemp je jen asi 450 mnm (já někomu říkal po telefonu 700, tak pardon), takže když jsme příjeli na Vršič do 1600 mnm, bylo už jen 17 stupňů, ideální počasí.
Při poměrně mírném výstupu ze sedla se otvírají krásné pohledy do údolí i na protější masiv Mojstrovky, kde jsme se vyskytovali před deseti dny. Cesta vedla nejprve travnatými svahy kolem zbytků válečných opevnění přes Sovnu Glavu dolů na rozcestí, kde odbočují ti, kteří chtějí do skalního okna po feratě. My pokračovali suťovým západním úbočím, ojedinělé sněhové pole už nedosahovalo ke stezce. Přes skalnaté žebro se cesta stáčí na jižní úbočí porostlé kosodřevinou a na rozcestí odbočovala naše cesta doleva do svahu. Tam byla konečná pro mě a solidární Aruš, velký sklon a náročná cesta byly přes mou míru.
Při návratu jsme ze Sovne Glavy viděli, že Sedláčci se už také vrací, byli už v polovině suťoviska. Zamířili jsme na chatu Poštovski dom a tam na ně počkali. Dostali se asi o 100 výškovýh metrů dále, pak už byla strmost a náročnost moc i na ně. Chata měla sice nějaký sanitární den, ale využili jsme venkovního posezení ke konzumaci vlastních zásob. K autu jsme se vrátili přes kus staré vršičské silnice a pak lesní pěšinou po opačné straně vrchu Vršič. Cestou zpět jsme nakupovali, kromě běžných věcí hlavně zdejší sýry. Déšť se dnes nespustil s návratem do kempu, ale trochu později, zato mnohem intenzivněji.
2024 ©