Období: červenec 2020

Nad ránem začalo drobně pršet a pršelo pořád, chvílemi dost intenzivně. Předpověď říkala, že tak bude celý den a od včerejška nám neuschly věci, některé nemáme rezervní. Plán jet znovu od Suchdola, který jsme včera večer zvolili jako logisticky nejsnadnější, jsme v tom dešti raději opustili. A zítra má pršet také, takže zvolit náhradní program a doufat, že zítra stany usušíme, by bylo dost naivní. Ač neradi, museli jsme sbalit mokré věci a zamířit k domovům. Ještě jsme se společně stavili na oběd ve Staré Hlíně a pak už jsme se rozloučili.  číst dál

Předpověď počasí se příliš nelišila od včerejší, skutečnost docela ano. Vyjížděli jsme pod sluníčkem, ale brzy se nebe zatáhlo. Stačili jsme přenést raft kolem padlého stromu, kde s problémy projížděly plastovky a začal liják. Schovali jsme se pod vrbičky, ale bouřka byla delší a začaly padat i drobné kroupy. Nemělo smysl moknout pod stromem a mrznout, tak jsme raději vyjeli znova do proudu. Déšť zeslábl a brzy jsme se i zahřáli. Řeka byla zapadaná stromy a průjezd byl úzký a klikatý. Proud táhl pod větve a s hůře ovladatelným raftem jsme tam často skončili taky. Až před rozvodím se to zlepšilo a počasí také, převlékali jsme se na sluníčku.  číst dál

Ráno bylo krásně, ale než jsme vstali, posnídali a přichystali se, už zase se chystal déšť. Přejeli jsme oběma auty do Suchdola, nafoukli raft a začalo pršet. Když jsem otáčel auto před odjezdem, prověřil jsem neúmyslně, co čtyřkolka Kuga dokáže. Neviděl jsem velký kámen před pravým předním kolem a než jsem si to uvědomil, Kuga ho hbitě přejela. Pod práh se už ale nevešel, takže se odjezd trochu zkomplikovcal, ale poradili jsme si. Když jsme se jedním autem vrátili zpět, šli jsme se schovat na polévku do hospody, na řeku jsme vyjeli až po pů jedné.  číst dál

Letos byste si asi řekli, že vody je všude dost. A ono ne, tedy ne všude. Bylo, ale není. Když jsem před týdnem zahájil výběr letošní řeky, šlo ještě jet úplně všechno, i vzácná Stvořidla na Sázavě, i Ohře, kam jsme letos chtěli jet. Během týdne však v Čechách téměř nepršelo a oba tyto cíle klesly pod limit. Takže jsme vybírali mezi Otavou a Lužnicí a nakonec zvolili za cíl Majdalenu na horní Lužnici. Letos tu asi odbydlíme všechny noci, začalo zase pršet a tak bude rozumnější nechat stany stát na místě. číst dál

Před odjezdem domů jsem zaznamenal ojedinělý, ale nepříjemný kaz na štítě rakouských kempinků. Už předchozí chování paní recepční a zřejmě majitelky nebylo zrovna zdvořilé, úsečné něměcké věty, rezolutní a zbytečné příkazy, tykání. Její manžel mi na rozloučenou nejdřív napařil 25 eur za čipový klíč (v ceně do 10 eur), který zmizel ze sprchy, kde ho Aruš zapomněla. Když jsem se dožadoval uvedení tohoto poplatku na vyúčtování, tvrdil, že to software neumí. A když jsem chtěl buď potvrzení nebo peníze nazpět, začal na mě řvát, že není programátor. Your behavior is absolutely unacceptable, vysoukal jsem ze sebe v šoku, on připsal cosi nečitelného na vyúčtování a já už radši šel. To jsou situace, kdy člověk lituje jazykové nevýbavy.  číst dál

Včera Slávek navrhl, abychom se podívali na hrad Araburg, který je nad Kaumbergem z opačné strany. Po průzkumu map se ukázalo, že se tam dá dojet na kole, takže jsem narychlo spíchl smyčku sice jen 21 km dlouhou, ale s pěkným stoupáním. Vyjeli jsme známou stezkou do Kaumbergu, ale z náměstí jsme se pustili do prudkého kopce s příznačným názvem Sonnenhang. Elektrocyklisti zmizeli daleko vpředu a se mnou na převodu 1-1 soucitně diskutovali z chodníku místní občané. číst dál

Dnes jsme se vrátili do sedel a vyjeli na svážnici pod hřebenem severně od údolí s nejvyšším vrcholem Schöpfl. Začátek trasy se shodoval s první zdejší večerní vyjížďkou do St. Corony, jen jsme pokračovali mírným stoupáním po silnici dál k začátku svážnice. Tam stoupání postupně gradovalo, ale stále po celkem pěkné lesní cestě. Po pár kilometrech stoupání skončilo a užívali jsme si dlouhý úsek střídavě po rovině a dolů, jen povrch se zhoršil, cesta byla poškozená vodou a opravovaná. číst dál

Nejvyšší kopec v okolí je součástí hřebene jižně nad kempem, jmenuje se Hocheck, měří 1037 m a hned od začátku lákal ke zdolání. Problém jsem viděl v hodně prudkém stoupání na nejkratší přístupové trase. Druhá možná cesta byla mírnější jen trochu, zato mnohem delší a se "zbytečným" klesáním. Vyspekuloval jsem ještě třetí možnost, pohodové rovnoměrné stoupání po lesní cestě, ale museli bychom popojet autem. Nakonec jsem ji neprosazoval a později toho hořce litoval. Zvolili jsme variatu strmě nahoru a delší cestou dolů. číst dál

Krajina kolem kempu je velice pěkná, ale jak to v horách často bývá, je tu těžké vymyslet cyklistický okruh přijatelný pro cyklisty naší výkonnosti. Kromě cyklostezky víceméně souběžné se zdejší hlavní silnicí tu ostatní cesty prostě vedou do údolí, jsou stále strmější a pak skončí. Dnešní okruh vznikl jen díky přechodu sedla pod Veiglkogelem asi 750 m nad mořem. Podle map by na něj měla vést strmá cesta, ve skutečnosti pěšinka a ještě kamenitá, nejhorší úsek asi 400 m s průměrným sklonem 17%. Pak následovalo ještě strmějších 200 m dolů místy s blátem a sklonem v průměru 19%. Prostě pravá cykloturistika neboli turista vlekoucí ještě kolo. Odměnou za tento přechod nám bylo asi 20 km po pěkných lesních cestách a klidných silničkách, jen asi 15 km vedlo po hlavní cyklostezce číslo 42 Triestingtalweg. (Tímto se omlouvám za chybný název údolí ve včerejším článku, už je opraven.) číst dál