Ježdění podél Dunaje máme už dost, na dnešek jsem proto vybral trasu aspoň zčásti do kopců a lesů. Nejprve jsme se museli vymotat z města, pak jsme stoupali mezi vinicemi a brzo vjeli do lesa. Díky dešťům posledních týdnů je v lesích stále hodně vody, ale byli jsme rádi, mokro a stín tlumily dnešní horko. Poměrně rychle jsme z 200 mnm od Dunaje vystoupali nad 400 mnm a pak už pomaleji nad 500. Posvačili jsme na odpočívadle se stolem a lavicemi v lese, po pár kilometrech nás příjemně překvapila restaurace Windischhütte, kde jsme si kromě piva vybrali i z nabídky několika polévek.
Následovala pasáž, kdy jsme po silnici jeli trochu déle, než jsem původně chtěl, občas dost do kopce a hlavně byla mnohem frekventovanější, než na mapě vypadala. Sjezd do údolí serpentinami ke Königstettenu byl potom zaslouženou odměnou. Byl dobře přehledný, takže pospíchající auta nás pohodlně předjela, méně spěchající jela s námi. Do rychlostního limitu 50 km/h jsme se nevcházeli nikdo, ale radar jsme neviděli a na kole registrační značky stejně nejsou.
Už po klidnější silnici jsme dojeli k Dunaji a zbylých 15 km pokračovali podél něj. Ještě jsme si ověřili, že hráz elektrárny Greifenstein není pro cyklisty uzavřená, jak se nám stalo v úterý u Altenwörthu. Při přejezdu starého ramene Dunaje jsme rozráželi mračna nějakého hmyzu, teplota stoupala a nálada adekvátně klesala. Často si připomínáme dávnou Arančinu hlášku při jízdě po hrázi řeky, že usíná. Do kempu jsme se vrátili krátce před odpolední bouřkou, teď už zase svítí slunce.
2024 ©