Pátek byl den dvou tváří, poklidně začal a probíhal, odpoledne a podvečer byly o nervy, večer naštěstí opět v poklidu na kouzelném místě.
Dopoledne jsme za velmi silného větru (v noci hýbal bydlíkem i na nožičkách) opustili zátoku pojmenovanou po sherwoodském zbojníkovi a dojeli do Richmondu, městečka velkého ani ne jako Hořice, ovšem s téměř tisíciletou historií a dodnes sídla hrabství. Místní varianta Coopu nám za menší nákup poskytla komfortní legální parkování a mohli jsme v klídku projít historické centrum a zejména hrad, který se kromě obvyklé historie stal známý i vězněním odpíračů vojenské služby za první světové války.
Naplněni pohodou, kterou nenarušil ani neslábnoucí vichr (na hradní věži se držela zábradlí i Aranka), jsme zvolili nejvzdálenější variantu bydliště. Zkontroloval jsem Nokia bábu, jestli nás nevede přes Wrynose a Hardknott Pass (stoupání 1m na 3m délky) a vyrazili jsme. Bohužel si potvora tu cestu našla při některém z přepočtů, přišel jsem na to sice včas, ale zvolil chybné řešení. Červená silnice v mapě byla v reálu velice úzká, klikatá a kopcovitá. Naštěstí se zatím neopakovala krátká stávka turba z dálnice za Richmondem, jinak by bylo hotovo.
Po další už slušné silnici jsme dojeli 7km před campsite a závěr jsem nechal znovu na Nokia bábě, dvoustovka mapa na to byla krátká. Pět km ze sedmi jsem střídavě lamentoval a nadával, ale zítra se možná ukáže, že i ta druhá silnice je 3m široká mezi kamennými zídkami. Drobnou komplikaci, že camping není určen pro karavany, zdejší personál vyřešil rychle a ochotně, ani jsme se nestačili leknout. Stanové tábořiště s ohýnky uprostřed kopců je úžo, zítra možná vyrazíme na zdejší Sněžku.
2024 ©