Auto úhony naštěstí nedošlo, takže jsme ráno připřáhli bydlíka a posunuli se na lucemburský břeh řeky, vyložili kola a objeli si malý, ale milý okruh napůl po 
okreskách vesničkami, napůl po perfektní cyklostezce romantickým skalnatým údolím. Hned zkraje jsme opět narazili na ovce, ovšem na rozdíl od hnědobílých plemen, které nás celou dobu provázely v Anglii, šlo už zase o u nás obvyklé "režné" barevné provedení. V další vesničce jsem už zdálky viděl cosi, co jsem původně považoval za zemědělský skanzen, všude spousta květin, zblízka to ale byl statek v normálním provozu. Uklizenější kravín a hospodářský dvůr jsem ještě neviděl.
Při návratu lesem mezi skalami se mi okamžitě vybavila trasa kolem Macochy, kterou jsme absolvovali před časem z Hrádkova, jen ten asfalt tu byl až nechutně hlaďoučký a nenásledoval brutální výstup z údolí, naopak vytrvalým klesáním jsme se překvapivě brzy vrátili k jezeru u Echternachu, takže jsme si ho ještě 
neplánovaně objeli kolem dokola. A pak už nezbylo, než vyrazit k domovu.
Zbytek cesty už není zajímavý, za zmínku stojí snad jen to, že jsme jaksi zapadli do obvyklých myšlenkových kolejí a vytrvale počítali, jestli domů dorazíme ve dvě nebo ve tři ráno. Nakonec jsme si ale uvědomili, že máme za sebou našeho milého bydlíka, který nám v deštivé, studené a větrné Anglii opravdu splnil veškerá očekávání, tak jsme pod Plzní zarejdovali mezi tiráky a v pohodě se vyspali.
2024 ©