Brzy ráno nebe nevypadalo optimisticky, ale pak se nízké mraky (zřejmě jen místní) rozplynuly a my se přece jen rozhodli zůstat ještě jeden den. Švarcvaldský Krakonoš (nebo koho tu vlastně mají) se nám odměnil nejhezčím dnem, dokonce i teď večer, když píšu, je stále krásně, to jsme tu ještě neměli.
Cyklotrasu jsme opět improvizovali, původně jsme vyrazili do Enzklösterle, ale už včera jsem váhal a na Hochstrasse si to definitivně rozmyslel, auto jsme nechali kus za Schliefkopfem v Ruhesteinu a v pokračovali na sever. Cyklostezky v této části jsou o dost náročnější, převod 1-1 je v akci často a až si doma sčítnu stoupání přesně, může se potvrdit, že to bylo nakonec těžší, než původní trasa. I povrch místy spadal do kategorie MTB, kořeny a kameny byly sice jen ve dvou úsecích, zato tak vydatně, že jsem tlačil i já.
S malou zastávkou na lahvový weissbier jsme došplhali k již známému Mummelsee a tam nás zlákala silnička k vyhlídkové věži na nejvyšším zdejším kopci Hornisgrinde. Věž byla samozřejmě zavřená (funguje zřejmě jen o víkendech), ale o kus dál na skutečně nejvyšším bodě byla druhá, spíš věžička, volně přístupná, takže opět zamrzela bídná viditelnost. Pak jsme vydatným sešupem od televizní věže sjeli do Untersmattu na fassbier v motorkářské hospodě, kolem které jsme už jeli v pátek. O jak výrazný sjezd šlo, jsme si velmi dobře uvědomili, když jsme spodní cestou nad Hochstrasse funěli zpátky na Mummelsee, bylo to strmé, dlouhé a hlavně nečekané.
Zbytek zpáteční trasy už naštěstí podobná překvapení neskrýval, i když jsme volili jiné cestičky, kdykoli to bylo možné. I tak jsme se k autu vrátili až po šesté hodině a v nohách měli 28 poctivých horských kilometrů. Stručně řečeno náročný ale povedený poslední švarcvaldský den, zítra popojíždíme.
2024 ©