Ráno jsme se překonali, vstali jsme už po sedmé, takže i po snídani ve volném tempu jsme už ve tři čtvrtě na devět vytáčeli první serpentiny zpáteční cesty. Než jsme se z luberonských kopců dostali, bylo jich celkem dost. Cesta mimo dálnice je sice mnohem zajímavější, ale strhující příběh z toho udělat nejde.
Čtenářsky zajímavější by mohl být popis drobných komplikací, zejména zlepšováků paní Garminové. Některé už poznám a ignoruji hned, ale některé jsou zase užitečné a tak pokud si nejsem jistý, uvěřím jí. Jedna dnešní zkratka vedla přes vesnici s úplně rozkopanou hlavní (a jedinou) křižovatkou a uzavřenou silnicí, po které jsme měli odjet. Protože se mi nechtělo vracet, našel jsem zkratku pro změnu já, vyznačovala se šíří málo přes 2 m v celé délce 2 km.
Původně jsme zvažovali, že dojedeme až do Německa, ale neubývalo to nijak rychle a odpoledne začalo pršet, takže jsme zvolili známý kemp v Clervalu. Místní správce mě dokonce poznal, z dlouhé věty jsem bystře pochytil dvě slova (déja vu), ale smysl by byl jasný i bez nich, vítal mě jako starého známého. A Aranka si konečně užije dvou pro ni zásadních elektrických zařízení, kvůli mé lakotě odpíraných, totiž varné konvice a fénu.
Večer jsme si opět potvrdili, že Francouzi prožívají své národní svátky velkoryse a spontánně, za clervalský ohňostroj by se u nás nemuselo stydět ani velké okresní město.
Jsme rádi, že jsme bez úhony přežili pátek třináctého, opatrní samozřejmě budeme i v sobotu a neděli.
2024 ©