Se slzou v oku jsme ráno zamávali kempu Temel, strávili jsme tam příjemný skoro týden. U místní firmy "topení všeho druhu" jsme vyměnili starou prázdnou propanbutanovou láhev za novou plnou, čímž jsme se stali opět zcela nezávisle provozuschopní. Vyrazili jsme zpět do Grossramingu, abych si i já užil krásy cyklostezky po zrušené dřevařské železnici, kterou jsem před dvěma týdny kvůli zlomené přehazovačce musel oželet. Kempová paní z obecního úřadu nás vítala jako staré známé, ani vztah zdejších "stálých" k nám "putovním" se nezměnil. Bydlíme o pár metrů dál, naši aktuální sousedé nám pro jistotu ani neodpovídají na pozdravy (po dvou pokusech jsme to pro dnešek vzdali, ráno možná zkusím třetí).
Protože se teď musíme na kolech vracet, odkud jsme vyjeli, zajeli jsme autem až úplně na hranici národního parku, abychom stihli snadno projet nejhezčích 15 km tam i zpět, na kola jsme totiž nasedali až v půl třetí odpoledne. Díky navigační chybě hned po 2 km byl ovšem plánům brzy konec, zřejmě jsem nedával pozor pod dojmem, že to tam Aruš už zná, ale z druhé strany to vypadalo úplně jinak. Zjistili jsme to až po dalších 5 km v Brunnbachu, tam jsem na velké mapě našel možnost dojet na začátek "železnice" jinou, na pohled celkem lákavou trasou. Bohužel jsem neprozkoumal dostatečně výškový profil, po 3 km začal ukrutný kopec, zavedl nás "zbytečně" o 200 m výše. Aruš, která od začátku byla spíše pro návrat, se vzbouřila, naštěstí krátce před vrcholem stoupání, na začátek "železnice" jsme pak už sjeli za chvilku.
Doma jsem pak zjistil, že jsme neúmyslně projeli téměř celou trasu Hintergebirgsradweg, údajně často hodnocenou jako vůbec nejkrásnější v Evropě. Chyběla nám jen odbočka na Anlaufalm a nudný asfalt mezi okrajem parku a Reichramingem. Mně se to líbilo velmi (přiznávám ale, že ten kopec ne, ten mě zastihl nepřipraveného), Aruš jsem se raději zatím neptal.
A zítra frčíme domů i my.
2025 ©