Do španělské Andalusie jsme tentokrát zamířili se sehranou partou kamarádů (Hrdinovi a Roučkovi) a jejich kamarádů jako záskok. Velmi ochotně jsem přijal roli prostého účastníka zájezdu, který zkušeně připravil Aťa Roučka.
Letu s přestupem jsme se vyhnuli tak, že jsme auty dojeli do Norimberka, kde byl domluvený nocleh, šest lidí se nahustilo do garsonky příbuzných, my čtyři s Jirkou a Jitkou jsme si užívali přinejmenším dvojnásobný prostor bytu pronajatého.
Příjemná večerní procházka do starého města byla korunována půllitrem "Wochenbier" ve výčepu pod hradem za neuvěřitelných 2,60 €. Já si pak zkomplikoval pozdní večerní návrat chybně přečtenou dopravní značkou vyhrazeného parkoviště. Odpoledne jsem parkoval po otočení z protisměru, takže jsem si ji všiml až večer. Jiné místo jsem kolem celého bloku nenašel ani jediné. Doufám, že druhý výklad, tedy konec vyhrazeného parkoviště, je správný, jinak hrozí výrazné prodražení.
Ranní cesta veřejnou dopravou na letiště byla až na kilometrový pěší přesun na metro také neuvěřitelná, 3 + 5 stanic s přestupem v sobotu ráno za 15 minut. Let s Ryanairem do Malagy měl zcela standardní průběh, prodejní aktivita palubního personálu se mi zdála decentnější a sluchátka v uších ji s přehledem eliminovala.
Zajímavější byla výpůjčka potřebných a předem rezervovaných tří aut. K velmi přívětivé ceně necelých 70 € se totiž ukázalo naprosto nezbytné doplatit kvalitní pojištění, které cenu ztrojnásobilo. Na to jsme byli v zásadě připraveni, metody nátlaku na ty, co se vydrželi bránit déle, byly ale ohavné (desetinásobná záloha, na kterou Vaše karta nestačí). Vytrvalejší obranáři byli nakonec odměněni slevičkou, já starý pitomec to samozřejmě vzdal o chvíli dříve a zaplatil cenu plnou.
Z Malagy jsme se kolem Motrilu přesunuli ke Granadě do vesničky Conchar, ležící v údolí řeky Lecrin. Dovolat se majitelce domu s krásným názvem Casa Fleur do U.K. se sice nepodařilo, ale po krátkém průzkumu úzkých uliček kolem náměstí s kostelem kolem nás projela autem paní, která jí zajišťuje lokální podporu, s domluveným úvodním nákupem pro nás v kufru.
Dům je opravdu kouzelný, což se nám bohužel prozatím nepodařilo zachytit na fotkách. Otužilejší z nás brzy využili připraveného bazénu a navečer jsme vypátrali místní hospodu, kde se dá za lidové ceny uhasit žízeň, k čemuž se automaticky přináší drobné dobroty tapas, takže ani hlad nehrozí. Pracovitější jedinci se věnovali i sběru plodů, výsledek je dobře vidět na posledním obrázku první fotogalerie.