Antequera měla smůlu i dneska. Víceméně všichni jsme si přsipali a protože je to daleko, přišel Aťa s návrhem zajet na týdenní trh do Durcalu a navázat kratší vycházkou kopci nad Granadou, která je mnohem blíž. My jsme všechny jeho návrhy, tak jak byly podány, přijali. Na trhu byla všehochuť od ovoce či koření po levné oděvy. Kromě toho všudypřítomné stánky, plakáty a aktivisté, protože Španělsko se chystá na nedělní komunální volby. Hodně jsou vidět strany lidová, socialistická a regionální andaluská.
Cesta na parkoviště nad Monachil byla dost krátká, ale i dost komplikovaná. Nejprve se zmátla navigace Aťovi, takže předal vedoucí pozici Jirkovi, leč situace se s mírným přispěním lidského faktoru zopakovala. Napotřetí jsme sice na parkoviště dojeli, ale bylo už tolik hodin, že jsme se vrátili dolů do městečka poobědvat. Zahrádka kiosku u autobusové zastávky sice nevynikala prostředím, ale najedli jsme se dobře a levně. Z parkoviště jsme nakonec vycházeli až po druhé odpoledne.
V bloudivém duchu jsme pokračovali, vyrazili jsme odhodlaně, leč o jednu cestu výš. Když jsme pak aplikovali slovní popis trasy, dostali jsme se poněkud jinam, než jsme měli v úmyslu. Cesta to ale byla také hezká a časem nás dovedla na trasu původní zhruba do její třetiny. Minuli jsme tedy nejnáročnější a asi nejzajímavější místa, která byla v soutěsce pod námi. Protože bedekr popisuje, že jde stísněné průchody náročné na rovnováhu, nevadilo čtyřem z nás v čele se mnou pokračovat, šest se rozhodlo pro cestu zpět protisměrem.
Nás čekala cesta komfortnější, ale delší a stoupající až do asi 1150 mnm. Cestou jsme narazili na vodní kanál podobný schwarzenberskému na Šumavě, ale pro zavlažovací účely. A úplně nahoře pro Čecha poněkud překvapivě třešňový sad s téměř zralými plody. Od té chvíle jsme už procházeli obhospodařovanou oblastí, koupili si u pěstitelů jahody a mandle, podebatovali o rozdílech mezi mezky a mulami a příjemně tak dospěli do restaurace pod parkovištěm. O druhé variantě mohu informovat jen z doslechu a bez fotografií, že to bylo moc pěkné, ale že jsem se asi rozhodl správně. I Aťa to prý považoval zpočátku za hraniční, i když nejužší místa nebyla v kopci a opravdu se dala obejít.
Při občerstvování tekutinami (doplněnými zdejším velice následováníhodným zvykem servírovat k nápojům menší dobroty tapas) jsme zjistili, že v restauraci pořádají zajímavé hudební produkce, a Zuzka nám šikovně zamluvila dobrá místa na jednu z nich tuto sobotu.
. Jitka 
2024 ©