Na dnes, tedy středu, jsme program opět trochu improvizovali. Připravenou trasu do Mikuláše jsme maličko pootočili do Liptovského Jána, cílem bylo tamní termální koupaliště. Vyjeli jsme trochu obchvatem z Vavrišova na severozápad a u Jamníku se stočili k jihozápadu na Podtureň. Tam jsme postupně podjeli či přejeli dálnici, železnici i státní silnici a přes visutou lávku nad Bílým Váhem mířili k cíli.
Liptovský Ján si pamatuji z pubertálního mládí, strávili jsme nedaleko jednu dovolenou v sedmdesátých letech. Paměť ale moc dobře nefunguje, moc jsem toho nepoznával. Nepamatoval jsem si ani sirný pramen Kaďa hned nad vesnicí, kde jsme se nakonec příjemně vykoupali a původně plánované koupaliště vypustili. Hlad a žízeň jsme zlikvidovali v blízkém občerstvení, vyzdobeném artefakty z blízké i vzdálenější minulosti. Pivo Topvar ušlo, langoš a placky méně.
Zpáteční cestu jsme si trochu zkomplikovali, nejprve jsme zkusili poznávací stezku do Liptovského Hrádku, když však začala stoupat do lesa a nechtěla přestat, začal jsem klást odpor a nakonec přesvědčil ostatní k otočce. Ani značená cyklostezka však nebyla bez problémů, dovedla nás totiž na státní silnici, kde je jízda nejen nepříjemná a nebezpečnější, ale i proti předpisům, pokud nemáte vestu. My jsme očekávali, že značená cyklostezka povede sice souběžně, ale odděleně, realita byla bohužel jiná.
Nic se nám nestalo, pokutu jsme neplatili, ale moc rádi jsme v Hrádku hned za mostem sjeli na stezku proti toku Bílého Váhu. Vypadalo to na bouřku, takže jsme rychle šlapali stejnou cestou jako předevčírem na vlak, jen opačným směrem. Mraky se ale rozešly, takže jsme pod kempem ještě odbočili a po krátkém hledání cesty se ještě vykoupali ve studené vodě Bílého Váhu. Déšť se spustil až k večeru, také bouřilo, ale žádný velký vichr ani průtrž se zatím nekonaly.
Dnešní fotografie najdete tady
2024 ©