Ráno sice slunce nesvítilo a ošklivě fučelo, ale bylo zřetelně tepleji a během dopoledne se vyjasňovalo. Zvolili jsme trasu na jihozápadním cípu ostrova, kde byl přepoklad aspoň trochu slabšího větru. Proto jsme autem přejeli do Sa Calety k půjčovně, pro naložení tří lidí a tří kol se hodila naše příslovečná šikovnost, Bára musela jen trochu omezit rychlost v zatáčkách.
Nejprve jsme vyjeli podél pobřeží k jihu a zajížděli k zajímavým zátokám, jmenovitě Cala Caleta, Cala Santadria a Cala Blanca. Vítr, který se "u nás" zdál severovýchdní, ve skutečnosti foukal od severozápadu a hnal na pobřeží celkem vydatný příboj. Pláže jsou zajímavé, ale vzhledem k okolním ubytovacím kapacitám malé, jen na konci zátok, zbytek pobřeží je tu skalnatý.
Potom jsme po silnici přejeli k jihozápadnímu mysu Cap d'Artrutx, kde se nachází maják stejného jména. Pro Barču nebyl problém domluvit se stavebníky průjezd uzavřenou silnicí, ani potom provoz nebyl silný, v sezóně by to bylo horší. Po pobřeží by to ale nešlo, tam to zvládnou jen pěší, případně jezdci na koních. Vítr trochu zeslábl, což nás potěšilo, protože jsme se obraceli zpět.
Nevraceli jsme se ale stejnou cestou dlouho, odbočili jsme na východ a pokračovali po úzkých cestách mezi kamennými zídkami, většinou po asfaltovém povrchu. Když se nám postavila do cesty zavřená brána statku, Baruš nasadila komunikační forsáž a průjezd byl rázem povolen. Dostali jsme se tak až k plážím de Son Saura a nepohrdli. Vítr ještě zeslábl, takže za chvíli jsme se se Slávkem nořili do chladné, ale průzračné vody v mělké písčité zátoce jako stvořené pro děti.
Zpáteční cesta vedla skoro až do Sa Calety po silničkách stejného typu. Při vracení kol jsme zjistili, že postrádáme klíč od jednoho zámku, ale v centrále půjčovny byli velkorysí. Bára ještě něco zařizovala, my jsme se prošli po Ciutadelle, koupili pečivo a kolem osmé jsme už svištěli zpátky k Baruš.
2024 ©