Včera nás Bára přesvědčila, žé není nutné být na letišti 2 hodiny předem, podle ní stačí hodina, tak jsme uzavřeli kompromis, vstávali ve 4:00 a vyjížděli ve 4:30, což byla klika. Po hodinové cestě podél ostrova jsme stejně dorazili na zavřené letiště, ale otevřeli po pár minutách. Check-in otevřeli po další půlhodině, neboli Baruš byla přesná. Pohlídali jsme si směrování zavazadel až do Prahy a pak přišlo loučení. Snad se všichni uvidíme v září.
Do Bacelony jsme letěli vrtulovým letadlem (dvoumotorový ATR 72), což byla pro mě obnovená premiéra po bezmála 50 letech (naposledy čtyřmotorový IL-18 v roce 1968). Pamatuji si jen intenzivní hluk a vibrace a byl jsem zvědavý, jak vývoj pokročil. V ATR jsou sedadla standardní, schránky na zavazadla menší, takže větší příruční kusy se na přepážce označují a u letadla odevzdávají a ukládají odděleně. Při plném výkonu během startu je hluk silnější, krátce po startu se tlumí, zůstává však silnější než v běžném tryskáči.
Při přistání v Barceloně bohužel silně fouká a prší, takže po krátkém váhání do centra nejedeme. Později sice pršet přestalo, ale už zbývalo málo času. Dlouhý čas přestupu jsme strávili různorodě, spát se nedalo, tak jsme prošmejdili terminál, dali si tuplák Estrelly, já si například konečně zprovoznil Whatsapp na mobilu. Zbytek cesty už proběhl bez závažných událostí, kufry se neztratily, přes dvě zácpy na Štěrboholské radiále jsme byli před osmou v Hořicích. Zdravíme čtenáře a těšíme se na červnovou Andalusii.
2024 ©