Na pořadu byl výjezd k pobřeží Atlantského oceánu, kolem Arcos de la Fra (tj. Frontera), Mediny Sidonia a Vejeru jsme dojeli na pláž Bolonia. Cestou je vidět neuvěřitelné množství větrných elektráren, v jednom místě určitě více než stovka. U pobřežních vršků se změnilo počasí, objevily se nízké mraky a ochladilo se, bylo jen 22 stupňů. Přesto jsme se někteří vrhli do vln oceánu, v mém případě to byla premiéra. Pláž je písečná, dlouhá, dlouho mělká, vlny pěkné.
Po koupání a svačině jsme se vydali pěšky po pláži na písečný přesyp, který se táhne od pobřeží do středu šíje oddělující sousední zátoku. Pohled z vršku duny na piniový háj ve mně vyvolal intenzivní představu pouště pohlcující vegetaci. Během cesty zpět po pláži už pálilo slunce a teplota u auta vyskočila přes třicet. V restauraci u pláže jsme využili WiFi a poobědvali, zvítězila zřejmě domácí paella na jedné pánvi pro tři. Proběhly též dílčí nákupy.
Cestou zpět jsme nejprve zajeli na další pláž u města Barbate, kde jsme si užili vln snad ještě více, a potom do Vejeru, jehož staré město na vrcholu kopce jsme obešli kolem dokola. Zavítali jsme i do místního muzea, dali si pití v zahrádce, kde seděli jen dva místní a objevili bazar se spoustou zajímavostí (avomet Marconi, lampové rádio Philips, ...), odnesli jsme si odtud několik tradičních vějířů za lidovou cenu.
Poslední zastávkou bylo centrum města Medina Sidonia, ležící jak jinak než na vršku kopce. Bylo už bohužel dost pozdě, takže se nedalo podívat do kostelů a podobně, ale i prohlídka zvenčí byla zajímavá. Cestou domů jsme všichni nezávisle na sobě různě bloudili, ale do mlýna jsme všichni dorazili v rozmezí pár minut kolem jedenácté večer.
2024 ©