Tentokrát jsme vyjeli po vinné cyklostezce opačným, tedy severním směrem. Bylo pod mrakem, lehce přes 20, dobré počasí na kolo, jen trochu dusno. Po 5km jsme dojeli do Eguisheimu, kde jsme odbočili do vyhlášeného historického centra, kde se zachovalo téměř vše uvnitř bývalých hradeb. Z městečka pocházel papež Leo IX., úřadující v 11. století. Všude spousta květin, jak je tu zvykem. Velmi pěkné a zajímavé, díky tomu ovšem velmi přeplněné turisty. Paní domácí, která nás na Eguisheim upozorňovala, měla pravdu.
Dalším postupem na sever jsme se dostali k ústí údolí Munsteru, které měla cyklostezka podle mapy přejet napříč dost daleko od Colmaru, střediska oblasti. Ve skutečnosti se ale hned stočila k dálnici a Colmaru, takže na původně plánovaný obchvat Colmaru severně vůbec nedošlo. Příjezd do města po dlouhém bulváru nebývá příjemný, cyklopruhy na dělicím pásu ale ušly a doprava nebyla nejhustší. Centrum Colmaru je také velmi zajímavé, nejen turistické atrakce typu Malé Benátky (kanál mezi domy s projížďkami na loďkách), ale hlavně kostely, historické domy a pomníky. O muzejích nemluvě, na ty nebyl prostor.
Cesta z města byla horší než příjezd, cyklopruh vedl po okraji vozovky a aut vypouštějících nevábné plyny byla spousta. Velmi rádi jsme po 5km zajeli na cesty skrz vinohrady. I když i tady občas zasmrděl traktor, práce kolem révy je evidentně dostatek. Po příjezdu ke kempu jsme se Slávkem ještě pokračovali necelé 2km do kopce k vesnici Voegtlinshoffen, odkud jsme krásně viděli jednak nahoru ke zřícenině Trois Châteaux, jednak dolů na Colmar a nížinu podél Rýna s pohořím Schwarzwald v mlžném pozadí. Do kempu jsme se vrátili zezadu vinicemi, protože už to tu známe.
Ostatní jsou teď ještě na procházce vesnicí, na kterou jsem odmítl jít a tak jsem momentálně vyvrhelem.
2024 ©