Železnici do Olvery začali stavět počátkem 20. století a definitivně to vzdali v 60. letech. V úseku z Olvery do Puerta Serano je z ní dnes cyklostezka, která na 37 km vede přes 30 tunelů a několik viaduktů. Ze mlýna jsme tentokrát vyjeli už po půl deváté a před desátou jsme už přešlapovali před zavřenou buňkou půjčovny na nádraží Olvera. Personál se naštěstí dostavil na zavolání a vydal nám deset kol a několik přileb, Stáňa zůstala pěší.
První úsek má větší klesání a asfaltový povrch, takže kilometry ubíhaly rychle. Pak se zmírnilo klesání, asfalt vystřídal štěrk a teplota nezadržitelně stoupala. Tim pádem ubývalo tech, kteří se chtěli na kole vrátit také zpět. Nakonec jsem to vzdal i já, protože se mi na úplně sjeté zadní pneumatice udělaly dvě boule a kolo sotva prošlo vidlicí. Upustil jsem vzduch a doufal, že dojedu aspoň dolů. Nahoru se nakonec vraceli jen Ivan s Jirkou, ale i ti raději obrátili asi pět kilometrů před koncem.
Pokus přivolat doporučenou taxislužbu selhal kvůli neznalosti angličtiny na straně dispečera. Nakonec Zuzka domluvila odvoz kol a řidičů dodávkou půjčovny, takže za hodinku a něco jsme už s Aťou nastupovali do aut, postupně posbírali děvčata a zamířili k domovu. Kluci dojeli nahoru v pořádku, vadilo jen vedro a absence občerstvoven v náročnější horní polovině stezky. Něco přes hodinu po nás už také míříli zpět domů. Jen jsme trochu podcenili rozmístění klíčů, takže posádka prvního auta si u mlýna tři čtvrtě hodiny počkala.
2024 ©