V noci byla bouřka, obcházela kolem dokola a nás většinou zasahovala jen okrajem, takže nepršelo příliš silně, zato docela dlouho. A po dešti ještě dlouho kapalo ze stromů, na střeše karavanu je to dost dobře slyšet. A protože norský meteoserver předpovídal déšť i na dnešek poledne a večer, měli jsme trochu obavu. V horách se ale tento typ počasí zřejmě přesně předpovídá těžko, omyl v náš prospěch potěšil, ráno skoro jasno, během dne několikrát oblačno a větrno, ale bez deště.
Vyjeli jsme asi 8 km údolím Val di Fassa nahoru pod Canazei a pak odbočili na západ do Val Duron. Věděli jsme, že průměrné stoupání je sice ještě přijatelné, ale díky střídání mírných a strmých pasáží to nebude lehké. První výšvih pod lanovkou do osady nad Campitellem byl ještě přijatelný. Druhý nad boudou Baita Fraines, kde jsme si ještě lebedili u piva a kávy, už byl i přes můj limit, takže jsem šel pěšky asi třetinu a Aruš dvě. Dopad na náladu si domyslíte.
Bylo mi jasné, že až do sedla Passo Duron skoro 2200 m nad mořem to nedáme, poslední dva kilometry jsou také drsné. Chtěl jsem dojet aspoň pod tenhle kopec, dvoutisícovka by byla taky fajn. Nakonec jsme otočili o dva kilometry dřiv něco nad 1900 m nad mořem. Při cestě zpět jsme si užívali jízdy s kopce i krásných pohledů do okolí, ovšem mimo strmé sjezdy. Některé úseky byly pro mě na hraně i dolů, jel jsem raději krokem, Aranka stejně rychle pěšky.
2024 ©