Noční déšť je ve Val di Fassa zřejmě pravidlem, ráno byla téměř vymetená obloha a slunce zářilo. My jsme si na dnešek vybrali pro změnu pěší turistiku. Autem jsme zajeli do nedalekého Vigo di Fassa, bohužel stejný úmysl pojalo hodně lidí a na parkovištích bylo plno. Nakonec se nám podařilo zaparkovat na plácku za místní knihovnou a ke zdejší lanovce to ani nebylo daleko. Její velkou kabinou jsme vyjeli na Catinacio do výšky 2000 mmetrů nad mořem, dobrého východiska nepřeberného množství zajímavých tras.
My si vybrali poměrně opatrně túru pod Col de Ciampac do necelých 2300 metrů nad mořem. Dvě třetiny cesty vedly mírně dolů zalesněným úbočím. Poslední třetina pochopitelně musela vést strmě vzhůru. Ještě jsme toho moc nenastoupali, když jsme došli ke statku s malým občerstvením. Točené pivo neměli ale lahvový weisbier potěšil také. A pak už jsme pomalu, ale vytrvale šlapali mezi skalami, dokud se před námi v malém sedle pod vrcholem nevyloupl horský bufet Baita Marino Pederiva. Odměnili jsme se tradičně pivem s kávou a přidali malý jablečný šnaps.
Po chvíli sezení jsme navlékli bundy, nebylo příliš teplo a na vršku docela foukalo. Mně to nedalo a vyšlapal jsem kousek výš pod vrchol Col de Ciampac, abych dosáhl 2300 metrů a pak už jsme se pustili s kopce dolů. Hned pod sedlem foukat přestalo a celkem pohodlně jsme došli ke statku. Ani jsme moc neváhali a zvolili cestu pěšky až dolů k autu. Museli jsme sestoupit o dalších 500 metrů, stezka vedla už zase lesem, ze kterého jsme vyšli nad Vigem u kostelíka , pod kterým je rakouský vojenský hřbitov z let 1915-18, kde jsme na křížích četli spoustu českých jmen.
2024 ©