Na dnes jsme si naplánovali pro změnu pobyt v přírodě, konkrétně v národním parku Lahemaa východně od Tallinnu. Předtím ale musely dámské účastnice zájezdu ukojit nakupovací pudy, muži mezitím racionálně zajistili nápoje na večer. Náhodou jsme díky tomu na náměstí Svobody vyslechli velmi dlouhou zvonkohru z věže kostela sv. Jana. Sešli jsme se krátce po poledni, navzájem si předvedli a pochválili nákupy a zamířili tentokrát k východu. Krajina je tu méně bažinatá a mnohem osídlenější.
Národní park Lahemaa byl prvním národním parkem v celém bývalém SSSR, pokrývá zalesněnou krajinu u členitého baltského pobřeží. Prvním cílem byla přírodní stezka Majakavi vedoucí od parkoviště u odbočky na vesničku Virve kolem ledovcového balvanu Majakavi. Část stezky je na podvalových chodnících, protože většinu plochy lesa tvoří mokřady. Pokusy opustit chodník za účelem vykonání různých potřeb byly vždy rychle ukončeny, bažiny jsou skutečně zrádné.
Původně zamýšlený výjezd k majáku za vesnicí Juminda jsme museli z časových vypustit, místo něj jsme zařadili procházku vesničkou Virve, celkem půvabnou směsicí původních domů i chat všeho věku. Pak jsme pokračovali autem dále na východ, odbočku k dalšímu balvanu Tammispea už výletníci zamítli kvůli narůstajícímu hladu, který jsme vyřešili v restauraci O Körts ve Vöse. Tato vesnice už má poněkud hromdně rekreační ráz, jsou tu kromě spousty chat dva kempy a v sezóně restaurace pořádá diskotéky.
Poslední zastávkou v národním parku bylo panské sídlo Palmse, jedno z mnoha zbudovaných německou elitou v této oblati. Zahrnovalo kromě obytných budov i zahrady s jezírkem nebo pivovar a palírnu, představovalo centrum hospodářského i společenského života. Hezky rekonstruovaný areál, ve kterém sídlí i návštěvnické centrum národního parku, jsme si prošli, kavárna u jezírka byla ještě zavřená, ale v zahradách už bylo vidět přípravu na vegetační sezónu, která tu teprve začíná.
Poslední cíl dne byl úplně odlišný, jednalo se o město se jménem, které by se v češtině vypípávalo (hledejte na fotkách). Kromě názvu nás zaujala místní cementárna a obsluha v místní restauraci, která neuměla slovo anglicky ani rusky, takže i objednávka kávy a čaje byla problematická. Při fotografování u cedule obce se mi podařilo v ostém nízkém sluníčku nastavit fotoaparát na samospoušť tak dokonale, že na snímku sice byli všichni lidé včetně mě, ale zato tam z cedule, o kterou šlo, zbyla jen tyč. Urcitě nejsilnější dojem v nás ovšem zanechala ohromná hejna táhnoucích divokých hus.
2024 ©