V noci nepršelo, ranní polojasno vypadalo lákavě, takže jsme kolem desáté vyjeli do Mayrhofenu na dolní stanici lanovky Penkenbahn. Do její velké kabiny jsme se i s koly vešli všichni čtyři a ještě další biker. Lanovka má jen pár sloupů, takže výhledy z kabiny vysoko nad údolím jsou opravdu působivé. Ta trocha mraků byla vysoko, takže rozhled neomezovala. Mohli jsme dobře sledovat i většinu naší včerejší trasy. Z horní stanice jsme pokračovali na Penken Kombibahn, ale ani ta nás nedovezla na vrchol Penkenu, obě lanovky názvem poněkud matou. U horní stanice jsme chvíli fotili z vyhlídek, navlékali termotrika a umravňovali zblblé navigace. Pak jsme přes Knorren dojeli konečně na Penken a zahnuli vpravo na hřeben směřující k Wanglspitze. Užili jsme si prudké sjezdy i výjezdy (zčásti výšlapy) a v nejvyšším bodě cesty u vysílače něco málo pojedli.
Dál už hřeben stoupá tak příkře, že po něm nevede cesta, takže jsme se obrátili na úbočí směrem k Tuxu a zahájili sjezd do údolí. Kamenitý povrch cesty, její místy značný sklon i skot postávající na cestě nám cestu výrazně zpestřili, pro některé z nás až příliš. S klesající nadmořskou výškou se postupně zlepšoval povrch cesty a ubývalo krav, ale sklonu ne, dokud jsme nedojeli do Tuxu. Tím jsme se vrátili do civilizace až příliš prudce, bagry, náklaďáky, sbíječky. Radši jsme pokračovali dolů, teď už po silnici, ale pořád hodně s kopce. Zastavili jsme se až ve Finkenbergu, dojedli svačiny a odbočili na vedlejší silničku vedoucí nad kaňonem, který známe z včerejška z druhé strany. U silnice jsme narazili na upozornění o jejím uzavření, ale zpátky na hlavní se nám nechtělo, že snad nějak projedeme. Že jsme se mýlili, to je zřejmé a stálo nás to šplh zpět nahoru o pár desítek metrů. A pokračování po hlavní také stálo za to, většinu jsme probrzdili v koloně.
Dole v Mayrhofenu jsme hlavní opustili a do kempu dojeli už známou trasou. Slunce svítilo čím dál víc, takže jsme si se Slávkem užili na poslední chvíli i zdejšího pěkného bazénu.
2024 ©