Dnes jsme po ránu opět vyrazili k lanovce areálu Vogel v Ukanci, jen jsme tentokrát jeli autem. U turniketů byla v 10 hodin dlouhá fronta, z níž významná část hovořila česky. Lanovka uveze 80 lidí, což nestačilo, museli jet ještě jednou. Na horní stanici jsme se chvíli kochali prvními výhledy na Triglav a pak odkráčeli k asi 200 m vzdálené čtyřsedačkové lanovce na Orlove Glave. Ostatní lanovky nejsou v létě v provozu. Lanovka jela v samoobslužném módu sníženou rychlostí, takže jsme se mohli rozhlížet na všechny strany beze spěchu.
Cíl, tedy vrchol Šije, jsme viděli nad sebou a zdál se docela blízko. Stezka ovšem překonávala četná drobná i větší stoupání i klesání ve skalnatém teránu, takže postup přísliš rychlý nebyl. Když jsme přišli na rozcestí, které jsem na mapě považoval za vrchol, čekala nás ještě strmá pěšina zdolávající posledních skoro 100 výškových metrů. Místy jsem přemýšlel o tom, že dolů to bude možná dost nepříjemné. Vrchol je ve výšce 1880 mnm (na WhatsAppu jsem chybně psal přes 1900), je příjemně travnatý a rozhled úchvatný. Kromě masivu Triglavu třeba kotel Bohinjského jezera nebo strmý hřeben nad lesnatou jižní stranou hor.
Po hřebeni na západ se dalo sejít na stezku od Vogelu a po ní zpět k rozcestí pod Šijou, cestou nekolikrát delší, leč několikrát příjemnější. Zpáteční cestu k čtyřsedačce jsme trochu pozměnili, je tu několik sjezdovek, v létě ovšem moc pěkně nepůsobí. Nad horní stanicí čtyřsedačky jsme ještě vylezli na kopeček zazvonit na zvon splněných přání a pak už se usadili na cestu dolů. Od sedačky jsme vystoupali ke kabinové lanovce, odměnili se pivem v restouraci a sjeli dolů. Dodatečně jsme ocenili poloprázdnou kabinu cestou nahoru, dolů jsme totiž jeli jako sardinky.
2024 ©