O dnešní trase jsme dlouho debatovali, upravovali ji a sledovali počasí. Důvodem byly velký výškový rozdíl bezmála 800 m a horko v posledních dnech. Na Pokljuku jsem se ale podívat chtěl a ostatní přesvědčoval. Museli jsme popojet auty do Sredni Vsi a hledali parkování, nakonec jsme nechali auta na parkovišti na kraji vesnice a vyrazili do startovacího bodu ve středu vesnice, kde začínalo dlouhé stoupání. Hned na začátku přišlo důrazné vysvětlení, jak tu chápat "čárkovanou" cestu na mapě. Chtěl jsem nás ušetřit zbytečného sjezdu za vesnici a stoupání zpět. Se strmostí cesty jsem počítal, ale se skalnato-kamenitým povrchem už ne, takže jsme hned zpočátku 3/4 km tlačili.
Pak jsme už pokračovali po docela hezké šotolinové cestě stále výš a výš. Počasí nás mělo rádo, bylo chladněji, pod mrakem, občas dokonce mírně zapršelo. Vystoupali jsme do oblasti horských samot a pastvin, za námi se otvírali výhledy na horský hřeben, kde jsme byli včera. Scenérie se měnila, co zůstávalo bylo vytrvalé stoupání. Občas jsme potkali turisty, občas cyklisty, občas zemědělce či lesáky, ale převládal klid rušený jen skřípěním štěrku a naším supěním. Po asi 11 km do kopce jsme konečně dospěli na nejvyšší bod a sjeli do sportovního střediska jménem Pokljuka v místě zvaném Rudne Polje, kde se mimo jiné odehrává SP v biatlonu.
Dali jsme si obligátní, bohužel lahvové pivo, tentokrát značky Union, snědli svačinu a pustili se po poměrně široké příjezdové silnici dolů. Po několika kilometrech jsme odbočili na lesní asfaltku, která až na několik krátkých stoupání vytrvale a místy velmi prudce padala do Koprivniku v Bohinju, kde jsme najeli na okresku, na jejichž serpentinách jsme ztratili většinu výšky. Brzdové kotouče sálaly, s klesající výškou rostla teplota a po posledních několika kilometrech z mírného kopce na parkovišti u aut už bylo velké vedro. V kempu jsme proto skočili pod venkovní sprchu a zbytek dne věnovali úvahám o dalším programu a večerní procházce městem,
2024 ©