Na dnešek předpovědi slibovaly mírné ochlazení a odpolední srážky s rizikem bouřek, na další dny pokračování tohoto trendu. Ochlazení vítáme, s bouřkami musíme počítat, takže jsme ráno zavírali či přivírali okna a schovávali věci zvenku. Na zvolenou trasu po zajímavostech kolem nedalekého města Bovec jsme proto vyjeli trochu později, převedli jsme kola po visuté lávce na levý břeh Soče a vyjeli po proudu. Po pár kilometrech jsme museli přejet na pravý břeh a pokračovat po silnici, dokud jsme neodbočili doprava k údolí Koritnice. Hned vzápětí se naplánovaný výjezd z vesnice do lesa ukázal neprůchodný, druhý pokus už vyšel a moc energie jsme neztratili.
Po pěkné štěrkované cestě jsme střídavě stoupali a klesali až k místu, kde plánované odbočení vedlo na zarostrou pěšinu přes louku, kterou jsme pohrdli. Náhradní řešení pěšinou po opačném břehu se změnilo v pro nás nesjízdný terén až po delší jízdě, takže jsme se nevraceli a protlačili jsme kola přes kameny dolů k lanové lávce a zase strmě nahoru k původní trase, která z této strany působila bezvadně. Po úzké asfaltce jsme vystoupali hlavní silnici na Predel, která tu přemosťuje soutěsku Koritnice, a k pevnosti Kluže. Tu jsme si prohlédli i zevnitř, dozvěděli se spoustu nového a ochladili se. Také jsme posvačili, jen občerstvovnu jsme tu nenalezli, ta nás čekala až po dlouhém sjezdu na náměstí v Bovci.
Z Bovce jsme vyjeli nejprve k lanovce na Kanin, kde jsme si bohužel potvrdili, že předběžný plán na provoz ve všední dny od 15.6. nebyl naplněn a lanovka pojede až o víkendu, pro nás tedy pozdě. Pak jsme pokračovali ke zdejšímu zcela liduprázdnému golfovému hřišti a směřovali k vodopádu Virje. Odmítl jsem další experiment s turistickou značkou, což na druhé straně znamenalo prudké stoupání po úzké, ale rozpálené asfaltce až nad vesničku Plužna dost nad parkoviště, odkud se k jezírku a vodopádu se scházelo pěšky. Připravené plavky jsme zapomněli na kolech, ale voda byla tak ledová, že nás to moc nemrzelo. Nad Plužnou jsme pak poobědvali a sjeli až k hlavní silnici a po ní až k mostu přes Soču u vodopádu Boka.
Zpět do kempu jsme jeli po levém břehu přes vesnici Čezsoča po silničce, pak kus opět riskantně po turistické značce, tentokrát ale s nevelkým výškovým rozdílem. Kromě krátkých prudších výjezdů a sjezdů nás nic neobvyklého nečekalo, takže k mostu, po kterém jsme se museli vrítit na silnici, jsme dojeli rychle. Dva kilometry jsme si užili silnice s auty všichni, já pak tvrdohlavě pokračoval po druhém břehu, zvytek pod dojmem začínajícího deště raději spěchal až ke kempu po silnici. Rozpršelo se, když jsme už byli všichni pod přístřeškem, nakonec ale pršelo jen krátce a za pár minut slunce už zase pražiilo.
2024 ©